Madeira VI. - Pico Ruivo

Na čtvrtek jsme si naplánovali nejtěžší výlet naší dovolené. Výstup na nejvyšší horu Madeiry - Pico Ruivo. Nahoru vede několik tras různých délek a obtížností, my jsme zvolili přechod z Pico Areeiro. Zdolali jsme tak dvě nejvyšší hory v jeden den.

Výhled z Pico Areeiro na mraky

Cesta je to nádherná s naprosto nepřekonatelnými výhledy. Asi bych ani nemusela nikam chodit, stačilo by sedět a kochat se. Ale řeklo se, že tam vylezem, ne? Pro mě to byla docela výzva a to jak co se fyzické kondice týče, tak co se týče strachu z výšek. Těch krizových okamžiků a míst je na téhle trase docela dost.

Moje srdce při tomhle plesá...

Jednak je část cesty uzavřená, takže si to nelze zkrátit přes tunely, druhak je část cesty zavalená. Takže musíte přes zával. A pak všudypřítomné schody, srázy a podobně. Lahůdka :D Nejvíc mi daly zabrat železné schody, protože jsem jimi viděla skrz. Což mi dělá největší problém, když tu díru pod sebou vidím.

Spálený les pod Pico Ruivo

Turisté zde logicky byli, ale docela příjemně se to rozptýlilo a rozhodně to člověku nijak nevadilo. A výhled na ostrov a okolní hory z nejvyššího vrcholu je silným zážitkem. Okolní příroda se stále mění. Chvíli jsou kolem suché skály, na kterých nerostou ani kaktusy. Za rohem je ale hned divočina, hustý zelený porost a zeleň.

Nakonec jsem byla ráda, že jsme těch cca 14km tam a zpět ušla. Zdá se to kousek, ale to převýšení a množství schodů je fakt moc. Naštěstí na mě čekala odměna v podobě kávy a výborného dortíčku, takže motivace dojít zpět byla :D A taková opalovačka v půl šesté večer v prosinci, aniž bych vystrčila patu z Evropy, to taky není marný.

Cestou domů jsme střihli jednu reklamní fotku "našemu" vozítku a pak jednu kouzelnou na závěr.

Jedna reklamní pro vozítko :D A nejmilejšího ;)

No filter, no photoshop... just real miracle

Madeira V. - Ponta do Sol a medvědí betlém

Abychom si odpočinuli od hustých pralesů a kopců, pro dnešek (středu) jsme vybrali lehčí levádu. Měla by vést více méně po rovině, měl by tam být vodopád a taky vede pod městem a ne uprostřed hor.

"Zeměldělská" krajina na Madeiře.

Takhle vypadají políčka. A pod nimi sráz. Foto staženo.

Levada do Moinho začíná ve vesničce na útesu nad městem Ponta do Sol. Uvidíte zde zemědělskou krajinu Madeiry, to znamená miniaturní políčka o šíleném sklonu končící nad srázem. Nic pro srabíky jako jsem já :D Šli jsme trasu proti doporučenému směru, auto lze nechat hned na začátku trasy na parkovišti u kostela, což je docela pohodlné.

Cesta vede opravdu více méně po rovině a je plná krásných výhledů. Není ani nijak divoká, takže tuhle zvládne v pohodě i ten, kdo se bojí výšek. Trasa vede ve dvou úrovních po stejném kopci, takže se vrátíte skoro na výchozí místo. A kromě políček je zde i překrásný vodopád, který stojí za návštěvu.

Za tu stojí také městečko Ponta de Sol, kde jsme se snažili stihnout západ slunce. Vzhledem k tomu, že zapadlo v 6 hodin a to celkem rychle, nebyl to snadný úkol. Tady jsme si také dali prvně Ponchu, tradiční madeirský nápoj, a poznali co to jsou Vánoce na Madeiře. Kýč, kýč a kýč! No a západ sluníčka jsme samozřejmě nestihli...

A viděli jste už někdy Vánoční Betlém z ledních medvědů? Ne? Tak na Madeiře ho uvidíte!

Tak šel čas v roce 2017

Rok 2017 je za námi a neudělat si každoroční shrnutí, to bych snad ani nebyla já. Navíc to pro mě byl docela důležitý a přelomový rok.

Na začátku roku jsem dokončila zpracování dat k diplomce a v půlce dubna už ležela na katedře odevzdaná. Pak následovala štace učení, pak týdenní učící maraton a nakonec státnice. Sláva hurá, všechno dopadlo dobře. I svůj cíl, že ten blbej červenej diplom dostanu, jsem splnila. Pak byla promoce a asi za 3 dny na to jsem poslala životopis na místo, který se mi celkem zamlouvalo. Ale vůbec jsem nevěděla jestli bych tam chtěla vlastně, zkusila jsem to spíš z principu. Za týden a něco dopis, že jdu na výběrko, týden na to výběrko a asi 3 hodiny po tom, že jsem přijata. Takže hned druhý dne výpověď v práci, která mě štvala a v září nástup. No, mám nejlepší místo co jsem mohla mít, jsem spokojená, práce mě baví. Nechodím strhaná a je to pro mě výzva, takže supr.

To je takové to pro mě nejdůležitější, co se událo. Po státnicích byl konečně i čas na cestování, takže jsem za ten rok navštívili:

Třeboň a Hluboká

Zoo Praha a Kokořínsko

Dokonalé jaro

Vysočinu - 3x

A večer romantika, táborový písničky u hodně, skvělá banda lidí...

Hrady.cz - můj první festival v životě

Jop, tady nikdo nefotil, protože nebylo co. Jen my :D

Krkonoše - latino víkend

I borůvky byly, mňam!

Krkonoše - Po stopách ledovců

I v Krkonoších jsou jezera...

Jičín a Prachovský skály

Stolový hory a Bludný skály v Polsku

Bludné skály v Polsku... vážně děsivý...

Beskydy

Divokou Šárku v Praze

Madeiru - nejkrásnější místo jaký znám

Prostě se to cestovalo skoro pořád. A když jsme nebyli nikde dál, jezdili jsme na kole po okolí, na výlety k mým rodičům a do okolí Dvora, na chalupu k Nejmilejšího prarodičům... Prostě se teď pořád něco děje a je to super! Konečně můžu říct, že mě život baví a naplňuje. Že žiju tak, jak jsem si představovala a vysnila. Nebylo to někdy lehký, chodit do práce a studovat, byla sem unavená z obojího a nabrala spoustu kil. Ale mám to za sebou, stresující práci jsem vyměnila za skvělou a pohodovou a jsem šťastná. A víte co? Nevěřím na to, že přijde to, co má. Stojím si za tím, že když člověk něco chce, musí se snažit, makat pro to a zasloužit si to.

Život po státnicích je mnohem zábavnější, naplněnější a mám pocit, že konečně opravdu žiju a užívám si. Těžko by to asi mohlo být lepší :D (Jo, chci pejska, takže mohlo ;)) To už by ten rok byl dokonalý příliš, musím si něco nechat pro 2018, že jo?

Madeira IV. - Pico do Furado

Po včerejším pralesním výletu jsme se rozhodli pro změnu. Vyrazili jsme na ikonický útes, který asi musí navštívit každý, kdo na Madeiru vyrazí. Cesta to není dlouhá ani extrémně náročná.

Vyrazili jsme tedy na východní cíp ostrova, auto nechali na konci silnice a pěšky se po kamenech vydali směr Pico do Furado. Je třeba počítat s tím, že tohle místo je známé a originální na Madeiře, takže tu bylo dost turistů. Ale nic extrémního, žádné vzájemné překážení si. Pro geologa to bude ráj, jsou tu nádherně odkrytá různobarevná skaliska.

Navíc zde bylo teploučko, pěkně na tričko, hotová opalovačka. Těsně před koncem je informační centrum Casa do Sardinha, takový jediný opuštěný barák v palmové oáze. Má tu to zase tu pravou tropickou atmosféru a moře ozářené sluncem se překrásně třpytí.

Asi jsme byli dost rychlíci, protože po poledni už jsme byli zpět u auta. Takže jsme se vydali ještě na sever ostrova, do Sao Jorge, malé město na útesu severně od Santany. Nejmileší si tu chtěl projít cestu vedoucí podél skal u moře, ale poměrně vysoko. Já se jako správnej poseroutka samozřejmě bála, ale tak holt se strachem se bojovat musí, že jo?

Jelikož město je na útesu a cesta pod, nejdřív jsme se museli svalit z útesu dolů. pěkných 500 výškových metrů, labůžo. Dál pak vedla prašná kamenitá cesta cca 20-50m vysoko nad bouřícím mořem. Bylo to opravdu impozantní vidět tu sílu oceánu. Cesta je tu celkem široká, takže žádné nebezpečí nehrozí, i když to není chvílemi moc příjemné. Tušila jsem ale, že bude hůř.

Poslední úsek cesty, který je ale slepý, vede po takovém dřevěném chatrném chodníčku pár metrů nad hladinou. Myslím, že člověk tam dostane i pěknou spršku. Když jsem to viděla, okamžitě jsem vzdala své naděje, že bych to někdy přešla. A vzdal je i nejmilejší, protože ten chodníček nevypadá moc pevně. Ale lidi tam byli, dokonce i se psem a snad i s kolem. Asi místní, ti maj pro strach uděláno.

Zpátky nás zas čekalo krásných 500m stoupání, tentokrát doplněného o pěkné výhledy. Narazili jsem i na dračí vejce. To jsou kameny, které vypadají, jako když se rodí ze skály. Myslím, že eroze skálu prostě obrušuje tak dlouho, až se ten kámen vyloupne ven a vypadne.

Madeira III. - Faja do Rodriguez, Ecumeada

Jelikož jsme se v sobotu pěkně zásobili, mohli jsme hned ráno vyrazit na nějaký výlet. Vybrali jsme pro začátek lehkou levádu cca uprostřed ostrova. Cesta kupodivu trvala o dost déle, než jsme čekali a když jsme se úzkými silničkami konečně vydrápali na vrcholky, narazili jsme na zákaz vjezdu. Prý zával silnice. Později jsme zjistili, že na Madeiře je zavalená či závalem poničená  kdejaká cesta. Takže změna plánu, výběr jiné trasy a další půl hodina cesty.

Když jsme dorazili na začátek levády Faja do Rodriguez, čekala na nás červenobílá pruhovaná páska a informace, že je cesta zavřena. Prostě pech :D Každopádně jsme se na to vykašlali a na trasu vyrazili s tím, že když to nepůjde prostě se otočíme. Jedná se o opravdu ne náročnou levádu krásným pralesem s několika vodopády a tunely. Ty jsou dlouhé a chodníčky v nich užší než jaké jsme šli další dny, takže i cesta tunelem trvala déle. Bez čelovky by se to neobešlo.

Madeira mi připomíná jurský park. Na každém rohu čekáte, že za stomem vyskočí T-Rex a bude vás chtít sežrat.

Na trase místy chybělo zábradlí, což bylo nepříjemné, když pod námi byla tak 100 m hluboká díra. Na druhou stranu chodníček byl rovný, betonový a když jsem překonala ten strach, tak jsem to zvládla. Jsem děsný strašpitel a výšek se fakt bojím, takže to pro mě byla výzva, ale obešlo se to bez slz ;) Hlavně jsme celou cestu nikoho nepotkali, nemuseli se nikomu uhýbat a mohli si tu nádheru prostě vychutnat. Klid, ticho, ptáci, šumící voda... Cesta tunelem byla náročná a jedním směrem trvala asi 30minut. Ten pocit, když světlo za vámi je už úplně maličké a to před vámi je pořád stejně maličké, konec v nedohlednu.... Nebylo to úplně příjemný.

Jelikož nám procházka netrvala tak dlouho, zastavili jsme se ještě v Ecumeadě, která slouží jako výchozí místo pro mnoho tras. Veze odsud i hřebenovka na Pico Ruivo. Zvolili jsme náhodný celkem krátký okruh, jelikož se tu stahovali mraky a nechtěli jsme zmoknout. A taky jsme byla docela unavená, i když celá Faja do Rodriguez byla po rovince.

Nečekaně jsme v půli cesty dorazili na další zával. Tedy asi spíše rozježděnou a částečně odbagrovanou cestu. Po chvíli hledání jsme z ní nalezli odbočku, úzký chodníček vedoucí jakými zeleným asi 3m vysokým borůvčím. Prostě zničená cesta tu je běžná, kdejaký zával každý ignoruje a přejde. No stress.

Jakési zelené roští velikosti člověka.

Jsou tu nádherné výhledy i poměrně veliký hotel, spíš hotelový resort. Takže kdo by toužil ubytovat se uprostřed hor na místě s překrásnými výhledy, tady by to šlo.

Ještě jsme se skočili podívat na vyhlídku, která tedy byla naprosto v mlze a vidět nebylo nic :D Po asi 10 minutách vyčkávání se nám ale naskytl báječný výhled. V pravo moře a severní břeh Madeiry, vlevo moře a jižní břeh Madeiry.

Výhled směrem na jih

Přestože je prosinec, kvete tu mnoho druhů překrásných rostlin