Po včerejším pralesním výletu jsme se rozhodli pro změnu. Vyrazili jsme na ikonický útes, který asi musí navštívit každý, kdo na Madeiru vyrazí. Cesta to není dlouhá ani extrémně náročná.
Vyrazili jsme tedy na východní cíp ostrova, auto nechali na konci silnice a pěšky se po kamenech vydali směr Pico do Furado. Je třeba počítat s tím, že tohle místo je známé a originální na Madeiře, takže tu bylo dost turistů. Ale nic extrémního, žádné vzájemné překážení si. Pro geologa to bude ráj, jsou tu nádherně odkrytá různobarevná skaliska.
Navíc zde bylo teploučko, pěkně na tričko, hotová opalovačka. Těsně před koncem je informační centrum Casa do Sardinha, takový jediný opuštěný barák v palmové oáze. Má tu to zase tu pravou tropickou atmosféru a moře ozářené sluncem se překrásně třpytí.
Asi jsme byli dost rychlíci, protože po poledni už jsme byli zpět u auta. Takže jsme se vydali ještě na sever ostrova, do Sao Jorge, malé město na útesu severně od Santany. Nejmileší si tu chtěl projít cestu vedoucí podél skal u moře, ale poměrně vysoko. Já se jako správnej poseroutka samozřejmě bála, ale tak holt se strachem se bojovat musí, že jo?
Jelikož město je na útesu a cesta pod, nejdřív jsme se museli svalit z útesu dolů. pěkných 500 výškových metrů, labůžo. Dál pak vedla prašná kamenitá cesta cca 20-50m vysoko nad bouřícím mořem. Bylo to opravdu impozantní vidět tu sílu oceánu. Cesta je tu celkem široká, takže žádné nebezpečí nehrozí, i když to není chvílemi moc příjemné. Tušila jsem ale, že bude hůř.
Poslední úsek cesty, který je ale slepý, vede po takovém dřevěném chatrném chodníčku pár metrů nad hladinou. Myslím, že člověk tam dostane i pěknou spršku. Když jsem to viděla, okamžitě jsem vzdala své naděje, že bych to někdy přešla. A vzdal je i nejmilejší, protože ten chodníček nevypadá moc pevně. Ale lidi tam byli, dokonce i se psem a snad i s kolem. Asi místní, ti maj pro strach uděláno.
Zpátky nás zas čekalo krásných 500m stoupání, tentokrát doplněného o pěkné výhledy. Narazili jsem i na dračí vejce. To jsou kameny, které vypadají, jako když se rodí ze skály. Myslím, že eroze skálu prostě obrušuje tak dlouho, až se ten kámen vyloupne ven a vypadne.
Vyrazili jsme tedy na východní cíp ostrova, auto nechali na konci silnice a pěšky se po kamenech vydali směr Pico do Furado. Je třeba počítat s tím, že tohle místo je známé a originální na Madeiře, takže tu bylo dost turistů. Ale nic extrémního, žádné vzájemné překážení si. Pro geologa to bude ráj, jsou tu nádherně odkrytá různobarevná skaliska.
Navíc zde bylo teploučko, pěkně na tričko, hotová opalovačka. Těsně před koncem je informační centrum Casa do Sardinha, takový jediný opuštěný barák v palmové oáze. Má tu to zase tu pravou tropickou atmosféru a moře ozářené sluncem se překrásně třpytí.
Jelikož město je na útesu a cesta pod, nejdřív jsme se museli svalit z útesu dolů. pěkných 500 výškových metrů, labůžo. Dál pak vedla prašná kamenitá cesta cca 20-50m vysoko nad bouřícím mořem. Bylo to opravdu impozantní vidět tu sílu oceánu. Cesta je tu celkem široká, takže žádné nebezpečí nehrozí, i když to není chvílemi moc příjemné. Tušila jsem ale, že bude hůř.
Poslední úsek cesty, který je ale slepý, vede po takovém dřevěném chatrném chodníčku pár metrů nad hladinou. Myslím, že člověk tam dostane i pěknou spršku. Když jsem to viděla, okamžitě jsem vzdala své naděje, že bych to někdy přešla. A vzdal je i nejmilejší, protože ten chodníček nevypadá moc pevně. Ale lidi tam byli, dokonce i se psem a snad i s kolem. Asi místní, ti maj pro strach uděláno.
Žádné komentáře:
Okomentovat